Dívčiny - Antonín Huvar

Je mnoho spisů, spisků, knih, kilometry básní o ženách, dívkách, o rodinách, o dětech osamělých i dobře vedených, o opuštěných ženách, o rodinách, které drží a o jiných, které se rozpadly. Jedni líčí bláhové scény nebo zlehčují krásu čistého života dívek ještě jako dětí a jiní shrnují své dojmy do vnějších, někdy nečistých kombinací o dívce – o ženě. Následujících několik kapitol se obrací v naději na pozorné čtenáře především v hovoru o dívkách a s dívkami, které poznaly, že v kráse jejich mladistvého života není nejmenšího důvodu, proč ztrácet naději i na umístění vnějším, když dokáže pro zachování duchovní krásy obhájit svoji statečnost. Dokud zůstane třeba jen jedna jediná rozesmátá, milá, ukázněná dívčina, není beznadějné o tuto krásu bojovat. Tolikráte ale musíme volat slovy Písma: "Kdo nalezne ženu statečnou." Proto nechceme být jenom rozborem, který by se odvažoval rozpitvávat vnější i vnitřní faktory života a jednání, nýbrž budeme podávat všechny činitele v jejich barvité podobě, která přiblíží onu krásu, kterou Bůh obdařil každou dcerku, aby zjemňovala svět, který ji obklopuje. To je to poslání, které jim nepřidáváme jenom my, ale které považuji za podstatu jejich skutečného vztahu k sobě i k těm, ke kterým se obrací někdy jenom pohledem, úsměvem, slovem anebo gestem. Chceme vidět znovu zase dívku v její nádheře stvoření, vykoupenou obětmi Kristovými a zdokonalovanou sebeobětováním vlastním. Je to odvážná, ale věřím, že radostná cesta, protože je nová natolik, aby ukázala tolikerým mladým lidem, že je potřebí všechno chápat nezatíženým nitrem a očištěnou duší. Jít cestou víry! Jen ze skutků, ne podle řečí. Dbát o čistotu ve všech projevech již od nejútlejšího dětství.