Humor

365 kreslených vtipů Oldřicha Dudka na téma "Milenci, manželé, ložnice, erotika". Oldřich Dudek a Jan Rosák uzavřeli na sklonku roku 1993 sázku. Předmětem byl spor, zda Oldřich Dudek nakreslí (respektive nenakreslí) během jednoho roku 365 vtipů s manželskou a mileneckou tématikou z prostředí ložnice. V sázce byl knír Jana Rosáka na straně jedné a vlasy a vousy Oldřicha Dudka na straně druhé. A tato knížka obsahuje vtipy, které na základě sázky Oldřich Dudek nakreslil a publikoval v deníku Expres.

Robin je hrdina jedné z nejúspěšnějších knih Zdeny Frýbové - a je to hrubosrstý foxteriér. Toto nevinně vyhlížející štěně mělo být strážcem idylické pohody a radosti u rodinného krbu. Všechno se však vyvinulo úplně jinak a roztomilý Robin doslova rozhýbe "svou" rodinu nejen toulkami po Praze a útěky do rozlehlých šumavských hvozdů. Je tvrdohlavý, rád se předvádí a vymýšlí rafinované kousky, aby prosadil svůj názor. A tak Robinova rodina proti své vůli začne žít úplně nový, nevšední život, kterým není vždycky nadšena.

Jak by vypadaly klasické pohádky, pokud by musely být převyprávěny se vší politickou korektností? Křehké princezny, statní muži, staré a bezbranné babičky i stereotypně zlí vlci. Těm už odzvonilo. Je čas překonat veškeré předsudky. Císař není nahý, vyznává prostě jen alternativní způsob oblékání. Sněhurka se neuchýlila do chaloupky k sedmi trpaslíkům, nýbrž k sedmi vertikálně znevýhodněným mužům. Nejznámější pohádky zbavené všech nešvarů a převyprávěné tak, aby nikoho nemohly ani trochu pohoršit, aneb břitký humor pro dospělé děti.

O tom, že nikdy nevíte, koho si berete, se přesvědčí vypravěčka tohoto napínavého a humorného příběhu. Se svým manželem Dennisem se seznámí na dinner party a je z toho láska na první pohled. Záhy spolu začnou žít, vezmou se a – pak to přijde... Dennis se projeví, mírně řečeno, jako nešika. Nejenže všechno rozlije a o všechno zakopává, ale nakonec nešťastnou náhodou zabije i rodinného mazlíčka – žábu. Pak kočku, psa... A když zlomí ruku své manželce, je všechno jasné : další na řadě bude ona...

Josefem Ladou upravený text Haškova Švejka, tak jak jej vydával na pokračování v Českém slovu.

Svěží humoristický román se odehrává v důstojnickém londýnském klubu Albany, kde se dodržují všechny tradice a rituály, a jeho pevné základy se zatřesou, když se tam objeví žena.

Abyste tomu rozuměli: tato knížka není návodem, nýbrž přiznáním jak se dělá chalupa, když na to člověk nemá ani průpravu, ani znalosti, ani ruce nadané vrozenou obratností, a pokouší se to všechno překlenout nadšením, vírou a láskou. Kdybyste toto upozornění přehlédli, mohli byste se svou chalupou špatně skončit, třebaže začínáte velice dobře — vyhledáváním odborné literatury a touhou po sebevzdělání. Tahle knížka není ani tak odborná, jako spíš upřímná. Vznikala v letech, kdy se začala zdvihat mocná vlna chalupářství. V letech, kdy lidé jako by se rozkročili přes několik století najednou: zrozeni ve století dvacátém stojí jednou nohou v kosmickém, dvacátém prvním století, zatímco tou druhou, chalupnickou nohou, se opírají o devatenáctý či ještě dřívější věk doškových a šindelových střech svých pradědů. Od pondělního rána do pátečního odpoledne stojí za pultem, u elektronkových počítačů, soustruhů, řídicích pák či registratur a v pátečním podvečeru — obtěžkáni nevídaným množstvím převelkých a nesourodých zavazadel — navracejí se do časů F. L. Veka, M. D. Rettigové či rychtáře Vaváka. Jenomže se nepřevlékají za F. L. Věka, nýbrž do zednického, zahradnického či jinak hastrošovitého oblečení a až do nedělního podvečera zakoušejí dobrodružství, hrdinství, útrapy i velkolepost fyzické práce. Chci jim — spolu s Vladimírem Renčínem — vzdát touto knížkou alespoň drobný dík. Za to, že po těch sobotách a nedělích zachránili více chalup, než kolik jich je ve všech evropských skansenech. Za to, že se upřímně a bez proklamací naučili ctít a obdivovat práci lidských rukou. A že se naučili v tichých stěnách svých staronových stavení ani ne tak odpočívat, jako spíš přemýšlet. Kdyby se naučili jenom tohle, byl by to dostatečný důvod, abychom my dva sedli ke svým stolům a připravili jim s nesmělým, ale vděčným srdcem tyto stránky. Už proto, že jsme jedněmi z nich.

Další z doktorských příběhů. Hrdiny už nejsou medici ani začínající lékaři, ale úctyhodné kapacity z nemocnice U sv. Swithina, reprezentovaná známým chirurgem sirem Lancelotem, děkanem Lychfieldem a psychiatrem Bonaccordem. Se svým typickým osvěžujícím nadhledem a lehce jedovatým humorem tu autor znovu potvrzuje, že i doktoři jsou jen obyčejní smrtelníci se spoustou nejroztodivnějších slabůstek.